Naučila jsem se čerpat energii i ze sněhu přesto, že jsem člověk jara a léta. A tento týden napadlo vážně mnoho sněhu, neroztál a při -10°C zůstal. Aby si však člověk mohl užít tu velkolepost, uniknout z města je nevyhnutelné. Tedy, nejsem velký milovník zimních sportů, víkend stačí na to, abych se nasytila až do příštího roku.
(pokračuje níže)
To, co mě však nejvíce fascinuje, je to ticho a světlo, které sníh odráží. Sníh umí odrážet sluneční paprsky jiným způsobem a utlumí zvuky tak, aby umocnil zvuk přírody. Tak trochu, jako bysme byli ve zvukotěsném nahrávacím studiu, ale venku. (pokračuje níže)
Je to pouze pár měsíců, co jsem v tomto lese urputně hledala houby a nyní, jediné, co mohu dělat, je mlčky obdivovat tu nehybnou, ledovou přírodu pod sněhovou pokrývkou a doufat, že znovu brzy uvidím znovuzrození nabízející nám všechny své plody. (pokračuje níže)
Poznámka: Ciccio se doslova zbláznil! Poskakujíc po lese z jedné strany na druhou a občas se otočil s nedůvěřivým pohledem uvažujíc, zda přistál v zimní říši divů. Naštěstí můj neonový svetr ho ujišťoval v naději, že není ztracen…..Níže, Ciccio na sáňkách 🙂
Vaše Moni
